III. Cesta do Heslantu
Vstali velmi brzo, nikdo nemohl dospat. Možná právě to bylo jejich štěstím, protože narazili na dva skřety, kterým se zřejmě též podařilo uprchnout některým východem z Hory.
První si jich všimla Miremel.
„Pozor! Skřeti!“ zakřičela, když přikládala na oheň. Hned na to se proti nim rozeběhla. V okamžiku byli všichni na nohou a Marlen měla v ruce luk. Když vypustila šíp z tětivy, mohli ostatní slyšet, že zašeptala něco ve smyslu „svině“ a znova nabíjela luk. Mezitím už Miremel doběhla k jednomu z nich a v poměrně povedené otočce se její meč mihl skrz jednoho skřeta. Než se stačil druhý skřet otočit a utéct, zasáhl jej Marlenin šíp (ne, že by mu nějak ublížil) a chvíli na to mu Ofeila sekerou odstranila hlavu.
„Dobrá práce,“ zakýval Safaris uznale hlavou směrem k trpaslicím. Pak se podíval na Marlen:
„To byla bleskovka, nečekal jsem, že bys ho mohla trefit jen tak, bez míření…“
Marlen jen pokrčila rameny a schovala nachystaný šíp.
Pak se vydali na cestu do civilizace. Nepodařilo se jim nic ulovit. Měli hlad.
Dopoledne, když postupovali podle řeky z hor, narazili na most a pak na vesnici. Bylo v ní jen několik mužů, pár žen a dětí. Ale hodně starců. Chtěli si ve vesnici odpočinout, ale strhaní lidé jim jen dali nějaké jídlo a vyhnali je. Prý je jejich vesnice zakletá a bude již brzy zničena skřety. Družina jim chtěla pomoci, ale nikdo z nich jim to nechtěl dovolit. Pak je z vesnice vyhnali. Družina pokračovala dále. Až do noci pak putovali přes pláně směrem k Heslantu. Za tmy se utábořili, rozdělali oheň a za stálého držení hlídek přečkali noc. Byli moc vyčerpaní.
Ráno se všichni vzbudili s podivně sevřeným žaludkem. Něco se změnilo. Safaris a Erunis na tom byli špatně, cítili veliké množství magie – všude kolem. Marlen se nemohla zorientovat, když pak ji všichni přinutili určit nějaký směr, došli kolem poledne k řece vytékající z hor.
„To není možné…“ zasténala Marlen a zoufale se podívala na ostatní.
„Co se děje?“ vyslovil Safaris otázku všech.
„Tuto řeku jsme včera opustili, tím jsem si jistá. Jdeme celou dobu úplně špatně.“
Susan zakvílela a spolu s Eruvan se posadily. Nedokázaly si přestavit, že celou tuto cestu budou muset ujít ještě jednou. Také na Erunis bylo vidět, že toho už moc nevydrží. Miremel a Ofeila byly klidné. „Jednou se odsaď dostat musíme!“ prohlásila Ofeila a v duchu pomyslela na pořádný korbel dobrého piva.
„To není možné,“ mumlal pro sebe Safaris. „Co se to děje? Že by na nás bohové zanevřeli?“ a tázavě se zahleděl na Erunis. Ta mu věnovala jen pohrdlivý pohled a přemýšlela o tom, proč se musí plahočit se skupinou takových neschopných pobudů.
Všichni byli nervózní, hlava je bolela pořád víc. Pak Susan neochotně vytáhla z kapsy veliký, podivně těžký černý kámen. Safaris jej chtěl prozkoumat, ale Erunis kámen bleskově vytrhla Susan z ruky a zahodila ho do řeky.
„Cos to udělala, náno pitomá?“ křičel elf celý zrudlý vzteky na sestru.
„Ten šutr byl zdrojem té magie a toho, že je nám všem tak mizerně, pitomče!“ ječela pro změnu Erunis na svého bratra.
Nic se nezměnilo. Družina si odpočinula a pak opět přinutila Marlen určit nějaký směr. Po pár hodinách přestávala všechny bolet hlava, bylo jim lépe, zvedla se jim nálada a ani jeden z čarodějů už necítil všude kolem tolik negativní energie. Dokonce začala Marlen poznávat kraj, ve kterém se ocitli. Safaris musel zatnout zuby, protože Erunis mu věnovala čas od času pohrdlivý úsměšek. K večeru došli k řece. K řece, kterou museli překovat, aby mohli pokračovat směrem k Heslantu. Bohužel proud byl příliš silný, než aby se řeka dala přebrodit nebo přeplavat.
Po delší době přišli Safaris a Marlen, kteří začali mít ve družině hlavní slovo, že stačí „jen“ porazit jeden ze stromů stojících u řeky, čímž vytvoří most přes řeku. Díky sekyře a síle Miremel s Ofeilou se nakonec podařilo strom porazit a to dokonce tak, že spadl přes řeku. Všichni, ač někteří s velikými problémy, přešli “most“ a mohli se vydat dál. Už za šera narazili na cestu, která směřovala k Heslantu a za tmy prošli předními branami města! Hned za polorozpadlým opevněním našli zchátralý přístřešek, kde si udělalo doupě prase. (Možná to byl chlívek, ale to v tu chvíli nikoho nenapadlo) Každopádně ho Marlen zastřelila. A když Erunis rozdělala oheň a po čase se vzduchem začala šířit vůně vepřového, nepřipadala už všem tahle „výprava“ tak strašná. Erunis si o něčem nadmíru zajímavém povídala se Susan a Marlen Safarisovi obšírně vysvětlovala výrobu luku a šípů. Ofeila s Miremel si dávaly páku a Eruvan je zaujatě sledovala.
Po jídle, které sice nebylo nic moc, ale všem připadalo neobyčejně dobré, se uložili k spánku, Marlen si vzala hlídku a nad družinou se ustálilo ticho, které jim po dlouhé době nepřipadalo děsivé.