I. O pádu hory
„Jak stáhnout, ty tupá obludo? Jak stáhnout?“ řvala vzteky bez sebe čarodějka. Ani hněvem stažené obočí a koutky úst a krutý pohled nezakryly její obrovskou krásu, chladnou jako zima na severu. Před ní stál ohavný skřet, který byl téměř o půl metru větší, ale strachy se choulil do sebe a vypadal mnohem drobnější a slabší než čarodějka, která neměla daleko k tomu, aby jí z očí začaly sršet blesky.
„Ó mocná, my za to nemůžeme,“ skuhral skřet, „ti proklatí trpaslíci jsou hrozně vzteklí. A maj s sebou ty proklaté magiče, kteří nás kosí jako nic. My se nemůžeme bránit, neumíme žádný kouzla. A proti trpasličí magii nende bojovat…“ bojácně se podíval na čarodějku a dodal „ Ó mocná“ Ale to nebylo potřeba, ve vteřině už tam žádný skřet nebyl. Jen hromádka špinavého písku. A pak už tam nebyla ani čarodějka, jediné co tam zbylo, byla myšlenka o neschopnosti skřetů.
Venku mezitím probíhal souboj asi pěti set skřetů a padesáti trpaslíků. Dle očekávání skřeti prohrávali. Za skupinou bojujících trpaslíků stáli další čtyři a s každým mávnutím jejich hole se někde mezi skřety objevil záblesk doprovázený strašným řevem. Kouzelníci nevypadali nijak soustředěně, a na každé zařvání skřetů odpovídali pobaveným chechotem. Bojující trpaslíci vypadali trochu naštvaně. Možná proto skřeti ustupovali.
Skřeti v chodbách pod horou zmateně pobíhali a podřezávali bouřící se zajatce. Všude vládl strach a chaos, někteří zajatci se i s pouty vrhali na zmatené skřety a snažili se bojovat, někteří utíkali směrem, kde tušili východ. Všude se hemžilo plno skřetů, trpaslíků, lidí, hobitů a dokonce i několik elfů. Hora se otřásla. Venku bojující skřeti definitivně zpanikařili a začali utíkat. Naštvaní trpaslíci je poráželi jako na jatkách. Trpasličí magiči se přestali usmívat. Vzhlédli. Na vrcholku hory, tak vysoko, že byla skoro neviditelná, jen magicky vycítitelná, stála čarodějka. Hora se otřásala, začínala se pomalu hroutit. Vzduch se zahustil magií, všechno jakoby ztichlo, dýchat i vidět bylo obtížné a na všechny bytosti padala hrůza. Jen magiči stáli s hlavama vzdorem zvednutýma a očima upřenýma na vrcholek hory, ztrácející se v mracích. Všechno bylo zpomalené a ve vzduchu bylo hmatatelné něco nového. Magie. Pak najednou vše přestalo, čarodějka zmizela. Z nitra hory se ozývalo dunění padajícího kamení, řítících se stropů. Hora padala…
„Miremel, tudma!“ zařvala a měla co dělat aby přeřvala rachot v hoře. Dvě postavy proběhly úzkou chodbou a ocitly se v další, stejně tmavé a hroutící se štole.
„Ofeilo, seš si jistá, že jo?“ ozvalo se za zády první trpaslice.
„Jasně že jsem! Tudy!“ a opět zahnula do další chodby. Vrazila do skřeta a ten překvapením upustil meč držící v ruce. To zachránilo život schoulené hobitce, ležící na zemi se zakrytýma očima a čekající na smrt. Miremel duchapřítomně zvedla meč a pro jistotu skřetovi rovnou usekla hlavu. Když se Ofeila rozhlédla po jeskyni osvětlené dvěma loučemi, uviděla ještě několik skřetů a pár postaviček. Nemeškala, prvnímu skřetovi dala dělovku tam, kde tušila břicho a svou nádhernou sekerou mu usekla nohu. Pár zmatených skřetů nebylo pro dobře vycvičené sestry žádným problémem. Miremel strhla ze stěny jednu louč, vyhnula se kamenu, který jí málem spadl na hlavu a běžela dál za Ofeilou, která už byla z jeskyně venku a volala na ni. Ostatní bytosti, zcela ochromené tím, že ještě nejsou mrtvé, vyběhly hned za Miremel. Její louč jim byla jediným vodítkem na krkolomné cestě ven z hory.
Díra na úpatí hory se otřásala a byla plná kamenného prachu. Ze stropu se začalo řítit kamení. Ozvalo se zařvání a kašlání. Z díry doslova vypadla šedá hrouda, druhá, taktak uhnoucí padajícímu kamenu, s dalšími kameny se objevily další dvě malé kuličky a nakonec dírou proběhly dvě postavy držící se za ruce. Pak se strop definitivně zřítil.