V. Wergor
„Kde je Marlen?“ zívl Safaris a kýl směrem k místu, kde ležela večer.
„A Sanya?“ rozhlédla se Susan. „A taky tu není Miremel…“ dodala.
„Třeba Marlen ulovila něco tak velkého, že to sama neunesla a musela si na to vzít Miremel…“ přemýšlela Erunis.
„No jo, ale k čemu by jim byla Sanya?“ namítl Safaris
„Vzbudila se a šla se projít…“ dodala Erunis, ale neznělo to moc přesvědčivě.
Ofeila seděla jako zařezaná, jen ona věděla tu strašnou věc, která se stala Miremel, její sestře. Jen ona viděla, jakým utrpením musela Miremel projít jen kvůli nějaké knize, té kterou s sebou teď nosil Safaris. Ale nemůže to nikomu říct, protože na to nemá sílu, zatím. A Miremel už to stejně nepomůže, tak co. Bude své trápení mít jen pro sebe. Jak tak přemýšlela, utekla jí nit rozhovoru a pak i okolí, takže když se rozhlédla, neseděl už u ohně nikdo. Podle hlasů však nebylo těžké odhalit zbytek družinky. Vydala se k nim.
Všichni sledovali stopu, nebo stopy – čeho přesně, by věděla snad jen Marlen, ale rozhodně jediné vodítko, kde by se cereny mohly nacházet. Stopa je dovedla až ke kameni, který zjevně zamezoval vstupu do nějaké podzemní chodby, která se ztrácela na louce směrem k městu, takže usoudili, že se jedná o vstup do katakomb. Marně se několikrát snažili kámen odtlačit. Nějaký temný mechanismus, ovladatelný zřejmě jen zevnitř jim v odvalení bránil.
Rozhodli se tedy najít jiný, snadněji přístupný vstup. Nevěděli, kde by se mohl nacházet, ale ve městě určitě nějaký bude.
Cestou se Erunis pohádala se Safarisem a pak společně s Eruvan se vydaly do města, kde je doběhla ještě Susan. Vydaly se na nákupy a Eruvan si vzpomněla, že odtud zná jednu fajn holčinu a tak své nové kamarádky za ní zavedla. Jednalo se o Testis. Na první pohled v pohodě, taková rozevlátá, sebevědomá trpaslice, vynikající bystrým pohledem a břitkým humorem. Souhlasila, že se k nim připojí a tak všechny čtyři společně vyrazily do hospody.
Mezitím je Safaris a Ofeila hledali po městě, spolu se vstupem do podzemí. Když se Safaris ptal na místa, kde by se dalo do podzemí vniknout, nedostal povětšinou odpověď, lidé se vystrašeně rozhlédli a rychle od něj utíkali. Jen jednou dostali odpověď, která by jim alespoň trochu pomohla.
Pod město vás pustíme jenom tehdy, splníte-li úkol hodný dobrodruhů, jako jste vy.
„O co se jedná?“ zavrčela Ofeila, už podrážděná hraným slizce milým hlasem jízlivého mladíka.
„Přivedete sem jednorožce“ řekl po krátké odmlce napůl váhavě a napůl nesmlouvavě.
„A kde ho jako máme vzít?“ zeptala se Erunis nechápavě.
„Na sever od města je v lese místo, palouk, kde se vyskytují. Vy tam půjdete a jednoho chytnete a přivedete. To je myslím dost jasný úkol. Teď už víte vše, co potřebujete vědět, tak běžte, běžte, čím dříve vyrazíte, tím dříve se vrátíte, a tím dříve budete moci zachránit své kamarádky.“ S těmi slovy jim otevřel dveře a tím je slušně vyprovodil.
Sestupovali do přízemí, tam vrhli ještě pohled na několikery zamřížované a zřejmě zamčené dveře a vyšli před budovu.
„Z druhé poloviny té barabizny na mě dýchla tak temně zlá magie, že jsem málem upadnul.“ Podotknul Safaris. „nemám z toho vůbec dobrý pocit, co tady můžou provádět?“
„Já mám z toho husí kůži, taky se mi nelíbilo to, co bylo cítit z těch dveří. A nelíbí se mi, že chtějí něco dělat jednorožcům…“ uvažovala Erunis.